Znalci, odhady, posudky

I. ÚS 312/05
I.ÚS 312/05 ze dne 01.11.2007

N 177/47 SbNU 353
K obsahovým náležitostem odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2005 č. j. 15 Co 120/2005-182 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 č. j. 25 Cdo 1231/2004-171, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi F. F. na zaplacení částky 436 681 Kč s příslušenstvím.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2005 č. j. 15 Co 120/2005-182 bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se zrušuje.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2005 č. j. 15 Co 120/2005-182 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 č. j. 25 Cdo 1231/2004-171 (dále též jen "rozsudek Nejvyššího soudu"). Těmito rozhodnutími nebylo vyhověno její žalobě, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhala náhrady škody ve výši 436 681 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník jako soudní znalec vypracoval znalecký posudek, kterým nesprávně stanovil cenu nemovitosti, a to cenu nižší, než která odpovídá ceně zjištěné při řádné aplikaci předpisů o oceňování majetku. Následně byla uzavřena kupní smlouva, kterou byla předmětná nemovitost prodána za takto nesprávně zjištěnou cenu, ačkoli smluvní vůle obou účastníků předmětné kupní smlouvy směřovala k převedení nemovitostí za kupní cenu stanovenou správným a bezvadným znaleckým posudkem. Tím vznikla podle stěžovatelky škoda, která je v příčinné souvislosti s nesprávným vyhotovením znaleckého posudku. Znalecký posudek byl vypracovaný zvláště pro tento účel, jelikož účastníci kupní smlouvy neměli žádnou reálnou a objektivní představu o skutečné ceně nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy.

2. Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 větě první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Znění dotčených ustanovení je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:

"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".

Čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.".

II.

4. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatelka napadá, a vyžádaného spisu krajského soudu vzal za prokázané, že si matka stěžovatelky M. Š. vyžádala od vedlejšího účastníka vypracování posudku na ocenění nemovitosti č. p. 30 ve Vejprnicích pro zamýšlený převod mezi fyzickými osobami. Následně dne 25. 6. 2001 uzavřela M. Š. kupní smlouvu, v jejímž čl. III si strany dohodly, že hodnota prodávaných nemovitostí včetně všech součástí a veškerého příslušenství byla zjištěna podle vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), výše uvedeným znaleckým posudkem ve výši 783 149 Kč. Tato cena se na základě dohody účastníků smlouvy stala kupní cenou. Z podnětu Finančního úřadu Plzeň-sever a upozornění na nesprávné ocenění předmětné nemovitosti zadala stěžovatelka zpracování nového znaleckého posudku znalcem J. K. Z jeho znaleckého posudku pak vyplývá, že celková cena převáděných nemovitostí činí 1 219 830 Kč. Rozdíl mezi cenami stanovenými vedlejším účastníkem a znalcem J. K. činí 436 681 Kč.

5. Dne 20. 10. 2001 M. Š. zemřela, její jedinou dědičkou byla stěžovatelka. Ta se žalobou ze dne 14. 10. 2002 domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 436 681 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávně vypracovaného posudku. Vedlejší účastník, který již před zahájením soudního řízení uznal své pochybení a navrhl vrátit stěžovatelce odměnu za vadně vypracovaný posudek, poukázal na to, že byl jen stručně upozorněn na to, že znalecký posudek je zapotřebí k účelu převodu nemovitostí. V žádném případě nebyl upozorněn na to, že znalecký posudek má být podkladem pro stanovení kupní ceny. Domníval se, že je vyžadován pro účely daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí. Podle něj nebylo jeho pochybení příčinou nějaké škody stěžovatelky, resp. právní předchůdkyně.

6. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2003 č. j. 5 C 88/2002-79 Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "rozsudek okresního soudu") žalobu zamítl. Podle tohoto soudu mezi účastníky neexistuje žádný odpovědností vztah, který by bylo možno podřadit pod institut náhrady škody. Nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník (žalovaný) zaviněně porušil nějakou povinnost vyplývající ze smlouvy či právního předpisu a svým jednáním a porušením takové povinnosti způsobil stěžovatelce (žalobkyni) škodu, která by byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného jako škůdce. Stěžovatelce se v řízení nepodařilo prokázat, že vedlejší účastník měl být informován, že znalecký posudek bude východiskem pro dohodnutou kupní cenu. Prodávající ani kupující nejsou vázáni cenou uvedenou ve znaleckém posudku, protože cena je tvořena dohodou účastníků kupní smlouvy. Chybný výpočet v části znaleckého posudku není rozhodující pro účastníky kupní smlouvy, je významný pro stanovení výše daňové povinnosti státu při výpočtu daně z převodu nemovitosti.

7. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Plzni. Ten rozsudkem ze dne 14. 1. 2004 č. j. 15 Co 628/2003-148 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě stěžovatelky vyhověl. Konstatoval, že se vedlejší účastník dopustil porušení právní povinnosti. Ten zpracoval nesprávný znalecký posudek, neboť při oceňování nemovitostí nerespektoval zákon o oceňování majetku ani předpisy jej prováděcí. Soud dále poukázal na to, že vedlejší účastník tuto skutečnost nepopírá a přiznává, že tak učinil z nedbalosti. Vadný posudek, který nerespektuje obecně závazné předpisy o oceňování majetku, je protiprávním úkonem. Povinností znalce bylo v každém případě vypracovat znalecký posudek řádně, kvalitně, bezchybně a v souladu s platnými předpisy bez ohledu na to, k jakému účelu posudek slouží. K otázce příčinné souvislosti krajský soud uvedl, že každý následek má obvykle několik vzájemně souvisejících příčin a každá příčina může mít několik vzájemně souvisejících následků. V řadě vzájemně souvisejících příčin však nejsou všechny příčiny stejně významné. Některé z nich jsou důležité, hlavní a pro určitý následek rozhodující, jiné jsou méně významné, ale pro určitý následek nutné, další jsou podružné, pro následek nevýznamné. Posouzení, které příčiny jsou hlavní a které jsou podružné, je věcí hodnocení všech okolností konkrétního případu. Vedlejší účastník jako soudní znalec mohl a měl vědět, že jeho posudek může být vodítkem či přímo východiskem pro stanovení kupní ceny při převodu nemovitostí. Rozhodující příčinu, která vedla ke stanovení kupní ceny nemovitostí, nepředstavuje v konečném důsledku vůle účastníků, nýbrž skutečnost, která tuto vůli zásadně ovlivnila. Touto skutečností byl nesprávný znalecký posudek vedlejšího účastníka. Proto jsou podle krajského soudu splněny předpoklady odpovědnosti za škodu na straně vedlejšího účastníka podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

8. K dovolání vedlejšího účastníka však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že jestliže se účastníci předmětné smlouvy na základě souhlasného projevu vůle dohodli, že hodnota (cena) nemovitostí uvedená ve znaleckém posudku vedlejšího účastníka je cenou kupní, ačkoliv nebyli vázáni takto určenou výší ceny nemovitostí, nebyl nesprávný znalecký posudek vypracovaný vedlejším účastníkem příčinou toho, že matka stěžovatelky neobdržela od kupce částku vyšší, kterou uvedl ve svém znaleckém posudku znalec J. K. Příčinou, která v posuzované věci vedla k tomu, že nemovitosti byly matkou stěžovatelky převedeny na kupujícího za částku stanovenou znaleckým posudkem vedlejšího účastníka, byla okolnost, že se na výši této kupní ceny v rámci jejich smluvní volnosti dohodli. Skutečnost, že dohodnutá kupní cena neodpovídá ceně stanovené podle předpisů o oceňování majetku, na tomto ničeho nemění, neboť účastníci kupní smlouvy si výši kupní ceny mohou stanovit odlišně od ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem, a to jak cenu vyšší, tak i nižší.

9. Následně, byv vázán právním názorem Nejvyššího soudu, Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.

10. Stěžovatelkou podané dovolání proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2007 č. j. 25 Cdo 1523/2005-196 odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

III.

11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a také vedlejšího účastníka (dle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané věci vyjádřili.

12. Podle vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu nepodala dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že toto dovolání bylo podáno prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-jih dne 1. 6. 2005 a se spisem bylo předloženo Nejvyššímu soudu dne 22. 6. 2005.

13. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření jen odkázal na svůj právní názor obsažený v rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 1. 2004 č. j. 15 Co 628/2003-148, na kterém nadále setrvává.

14. Vedlejší účastník kategoricky odmítá tvrzení stěžovatelky, že znalecký posudek měl být vyhotoven pro účely stanovení kupní ceny účastníky kupní smlouvy, nýbrž výlučně pro daňové řízení. Poukazuje na to, že stěžovatelka vůbec nerozlišuje na jedné straně cenu vypočtenou podle cenových předpisů a na druhé straně cenu obvyklou, tedy cenu tržní, za kterou se v daném místě a čase nemovitosti obvykle prodávají. Cenu obvyklou, tedy cenu tržní, za kterou se v praxi nemovitosti prodávají, navíc nelze nikterak vypočítat, lze ji pouze zjistit průzkumem, dotazy, anketou, eventuálně z jiných dostupných zdrojů. Vedlejší účastník dále uvádí, že pokud by bylo stěžovatelkou zadáno vypracování posudku stanovujícího cenu obvyklou, tedy cenu, za kterou se v daném místě a čase konkrétní nemovitosti prodávají, byl by výsledek jeho práce zcela odlišný a vůbec by nevycházel z cenových předpisů. Pokud tedy stěžovatelka k vyčíslení tvrzení škody zvolila jako kritérium administrativní cenu, tedy cenu podle cenových předpisů, jedná se o těžko odůvodnitelný postup, který je navíc v rozporu s běžnou praxí, uplatňovanou soudy v majetkových kauzách. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

15. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka opět zdůrazňuje, že znalecký posudek byl vypracován pro účely stanovení kupní ceny. Uvádí též provedené důkazy, ze kterých tato skutečnost podle ní vyplývá. I v případě, kdy by však vedlejší účastník nebyl o účelu vypracování posudku informován, měl povinnost vypracovat posudek řádně, v souladu s platnými právními předpisy.

16. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání.

IV.

17. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal Ústavní soud též, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky na ochranu majetku garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Obecné předpoklady náhrady škody jsou upraveny v § 420 občanského zákoníku. Jsou jimi protiprávní jednání, škoda, příčinná souvislost mezi tímto jednání a škodou a konečně presumované zavinění.

19. Protiprávní jednání se v daném případě zakládá na porušení povinnosti ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela matka stěžovatelky a vedlejší účastník. Jejím obsahem byla kromě jiného povinnost zhotovitele (vedlejšího účastníka) provést dílo řádně (§ 633 odst. 1 občanského zákoníku). Na závazek vedlejšího účastníka je nutno aplikovat i právní úpravu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, která se vztahuje i na znalecké činnosti prováděné v souvislosti s právními úkony soukromých osob (§ 1 odst. 1 tohoto zákona). Podle jeho ustanovení § 8 jsou znalci povinni vykonávat znaleckou činnost řádně. Vypracování posudku mělo podle smlouvy spočívat v ocenění tam specifikované nemovitosti v souladu s právními předpisy o oceňování majetku. Vedlejší účastník tuto povinnost nesprávným vypracováním svého posudku porušil, ohledně čehož ostatně nebylo mezi stranami původního řízení sporu.

20. Další podmínkou povinnosti k náhradě škody je pak škoda, představující majetkovou újmu na straně poškozeného, a to v podobě škody skutečné či ušlého zisku (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku). V konkrétním případě měla škoda spočívat v rozdílu ceny, kterou stěžovatelka získala na základě kupní smlouvy, s cenou, kterou by získala, pokud by byla stanovena na základě řádně vypracovaného znaleckého posudku.

21. Jádrem ústavní stížnosti a též napadených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni je pak otázka, zda prodej předmětných nemovitostí za cenu nižší, než by byla cena řádně zjištěná podle předpisů o oceňování majetku, je v příčinné souvislosti s nesprávně vypracovaným posudkem vedlejšího účastníka. Další otázkou, kterou je nutno v této souvislosti řešit, je, zda zavinění musí zahrnout kromě protiprávního jednání spočívajícího v porušení obligační povinnosti i vzniklou škodu.

22. Ústavní soud v této souvislosti nejprve poukazuje na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu není v souladu se základními principy řádného a spravedlivého procesu, které vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky, mezi které náleží povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Tato povinnost přitom omezuje možnost libovůle při soudním rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pouze konstatuje, že stanovení ceny znalcem v konkrétním případě není příčinou tvrzené majetkové újmy a že pravou příčinou je dohoda smluvních stran, aniž by však tento svůj závěr blíže zdůvodnil.

23. Ve věci samé je nutno souhlasit s názorem Krajského soudu v Plzni, že každý následek má obvykle několik vzájemně souvisejících příčin a každá příčina může mít několik vzájemně souvisejících následků. Příčina jedné skutečnosti může být sama následkem jiné příčiny. Prostřednictvím těchto kausálních vazeb jsou vytvářeny kausální řetězce, které jsou v čase nazpět nekonečné. Východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je tedy zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kausálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou ("condicio sine qua non") toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinnou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek (škoda). K předmětné věci lze uvést, že ze samotné kupní smlouvy, jakož i z vyjádření smluvních stran této smlouvy zcela jasně vyplývá, že výše kupní ceny byla odvislá od ceny zjištěné znaleckým posudkem podle předpisů o oceňování majetku. Proto si nelze odmyslit znalecký posudek vypracovaný vedlejším účastníkem, aniž by současně neodpadla i výše kupní ceny, jak byla určena v kupní smlouvě. Vypracování znaleckého posudku proto bylo ve vztahu k ujednané výši kupní ceny "condicio sine qua non". Sama okolnost, že kupní cena je určena dohodou stran, je v této souvislosti zcela irelevantní, neboť znalecký posudek vedlejšího účastníka zásadním způsobem právě tuto dohodu ovlivnil.

24. Za tohoto stavu je třeba souhlasit s krajským soudem i v tom, že v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. Podobná úvaha však v rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela absentuje.

25. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu. Je-li možné zjistit rozsah ochranného účelu, je třeba postupovat podle teorie ochranného účelu, nelze-li jej konkrétně určit, pak je nutno postupovat v souladu s teorií adekvátnosti kausálního nexu (srov. Larenz, K.: Lehrbuch des Schuldrechts, sv. I., Allgemeiner Teil, 14. vydání, München 1987, s. 442, 443; k teorii adekvátnosti srov. obecně i Švestka, J., in: Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné, sv. II., Praha 2002, s. 459, 460). V daném případě však obě teorie směřují ke stejnému výsledku.

26. Teorie ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem příslušné smlouvy, přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností (srov. Koziol, H.: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. I., Allgemeiner Teil, Wien 1973, s. 123).

27. Účel, ke kterému směřovala smlouva o dílo, kterou uzavřela matka stěžovatelky a vedlejší účastník, byl vyjádřen, jak vyplynulo z dokazování, takto: "pro zamýšlený převod mezi fyzickými osobami". Ačkoli lze tento účel pravděpodobně interpretovat i ve smyslu "pro stanovení výše daně z převodu nemovitosti", zcela jistě je možno jej vyložit ve smyslu "pro stanovení kupní ceny". Objednatelem projevený účel tedy byl, pokud ne jednoznačný ve smyslu stanovení kupní ceny, pak přinejmenším víceznačný. V takové situaci má zhotovitel povinnost dotazem u objednatele vyžádat si upřesnění zadání; neučiní-li tak, jde to k jeho tíži. Při smlouvě o dílo má zhotovitel postavení osoby znalé věci, která si musí vyžádat vyjasnění pokynů ze strany objednatele, pokud nejsou jednoznačné (ze stejné myšlenky vychází např. i § 637 odst. 1 občanského zákoníku). V dané věci je vše ještě umocněno tím, že se jednalo o spotřebitelský vztah. Proto je třeba zohlednit § 55 odst. 3 občanského zákoníku či přinejmenším jeho "ratio legis", podle kterého se ve vztazích, ve kterých je na jedné straně spotřebitel a druhé podnikatel (profesionál), neuplatní obecné výkladové pravidlo, že neurčité formulace ve smlouvě je třeba vykládat v neprospěch té strany, která je užila ve smluvním jednáním poprvé, nýbrž ve prospěch spotřebitele. Nelze proto souhlasit s názorem vedlejšího účastníka, že ocenění nemovitosti bylo prováděno jen za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí. Účelem zjištěným interpretací předmětné smlouvy o dílo, který je touto smlouvou chráněn, je tedy na základě výše uvedeného zcela jistě i stanovení kupní ceny v kupní smlouvě, která měla být v návaznosti na vypracovaném znaleckém posudku uzavřena, a to jako ceny zjištěné podle předpisů o oceňování majetku.

28. Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby (srov. např. Köttz, H.: Deliktsrecht, 8. vydání, Neuwied, Kriftel 1998, m.č. 151; Lorenz, K.: Lehrbuch des Schuldrechts, sv. I., Allgemeiner Teil, 14. vydání, München 1987, s. 439, 440). Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že, co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání.

29. U odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti (nikoli u tzv. deliktní odpovědnosti) se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce nadmíru zvýhodňovalo. To je zřejmé např. z toho, že smluvní partneři často nejsou informováni o navazujících obchodních plánech druhé strany, a proto ani nemohou vědět, jaká škoda by této druhé straně v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikla. Na druhou stranu by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by ten, kdo porušil smluvní povinnost, odpovídal za jakkoli vzdálené či nepravděpodobné následky svého jednání. Racionální řešení, které zohledňuje uvedená východiska, představuje požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.

30. Pro zjištění odpovědnosti vedlejšího účastníka podle teorie adekvátnosti kausálního nexu je tak rozhodující, zda zaviněně porušil povinnost ze závazkového vztahu. Dále zda toto zaviněné porušení smluvní povinnosti bylo objektivně nutnou podmínkou ve vztahu ke stanovení kupní ceny a zda tento následek by nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný.

31. Vedlejší účastník vypracoval znalecký posudek, jak sám uznává, nesprávně v důsledku své nedbalosti, tedy zaviněně. Z výpovědí stran předmětné kupní smlouvy, jakož i ze smlouvy samotné (viz výše) vyplývá, že cena měla být stanovena objektivně podle posudku znalce. Řádné vypracování posudku by tedy mělo za následek buď sjednání vyšší kupní ceny, nebo neuzavření kupní smlouvy, tedy v každém případě zachování (nesnížení) celkové hodnoty majetku matky stěžovatelky. Jak vyplývá z výše uvedeného účelu uzavřené smlouvy o dílo, byl by tento škodlivý následek předvídatelný nejen pro tzv. optimálního pozorovatele, nýbrž i pro samotného vedlejšího účastníka. Je tedy nepochybně v adekvátní příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti vedlejšího účastníka.

32. Na závěru, že škodlivý následek byl pro vedlejšího účastníka předvídatelný, nemění nic ani to, že předpisy o oceňování majetku, zejména zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), směřují primárně ke zjištění ceny pro fiskální účely, a nikoli na sjednávání cen. Je totiž na vůli stran smlouvy o dílo, jak specifikují účel, pro který má být posudek vypracován, a následně na vůli stran kupní smlouvy, zda takto zjištěnou cenu použijí jako základ pro sjednání ceny ve smlouvě. Za splnění výše uvedených podmínek je pak majetková újma vzniklá prodejem předmětu znaleckého posouzení za nižší cenu, než by byla řádně zjištěná, relevantním následkem vadného vypracování posudku, který je způsobilým důvodem pro vznik povinnosti k náhradě škody.

V.

33. Stěžovatelka napadá ústavní stížností vedle rozhodnutí soudu odvolacího i předcházející kasační rozhodnutí soudu dovolacího. Nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a že následující rozsudek odvolacího soudu nemohl pro stěžovatelku vyznít jinak, než jak vyzněl, neboť krajský soud musel v souladu s občanským soudním řádem respektovat právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu. Přesto je Ústavní soud oprávněn věcně se zabývat jen rozhodnutím soudu krajského, neboť rozhodnutím dovolacího soudu řízení neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34). Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, odmítnout [podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

34. Nejvyšší soud svým rozhodnutím tedy přivodil situaci, kdy ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni došlo z výše uvedených důvodů k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

35. Ústavní soud je si vědom toho, že při zrušení napadeného rozsudku krajského soudu dostává odvolací soud do zvláštní situace, neboť v okamžiku vykonatelnosti tohoto nálezu při jeho dalším rozhodování budou vedle sebe stát rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 č. j. 25 Cdo 1231/2004-171 a tento nález Ústavního soudu. Vázanost nižšího soudu právními názory obsaženými v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není však dle přesvědčení Ústavního soudu důvodem k tomu, aby krajský soud v dalším řízení nemohl postupovat ústavně souladným způsobem tak, aby právo nalezl. Soud, ke kasaci jehož rozsudku nálezem Ústavního soudu dochází, bude v dalším řízení vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky právě tímto nálezem, a nikoli závěry obsaženými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu.

36. V části, ve které je ústavní stížnost důvodná, jí tedy Ústavní soud vyhověl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil.

Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně.

Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.